Zplozenec | 19.01.03 [72565]arena | |||
Autor: | Cthugha |
| ||
Kategorie: | Povídky | |||
Celkem čteno: | 65 x | |||
Tip: | 0 | << Předchozí | Další >> | |
Prolog: |
Tahle povídka je nco jako můj hold Howardu
Phillipsi Lovecraftovi.Pokud se vám nelíbí - no, nikdo nemůže být lepší
Mistra. |
Zplozenec |
Zplozenec Možná byste ji také sehnali.Ten můj exemplář určitě ještě
existuje, ale radši to ani nezkoušejte.Mohla by s vámi udělat to, co
udělala se mnou.A vy byste se stali jen Jejich dalším nástrojem.Raději se
zkuste dopátrat Pnakotických rukopisů nebo knihy Unaussprechlichen Kulten
a doufejte, že se vám to podaří, dokud něco zbude ze světa, jak ho
známe.Vím bezpečně, že je vlastní hrabě Ferenczy, ale ten se prý na svém
hradě vysoko v rumunských horách chová k hostům značně
neuctivě.Jiná možnost mě však
nenapadá. Kniha
Eibon. Esence vší blasfémie, v jejímž stínu bledne temnota
Necronomiconu šíleného Abdula Alhazreda, ani nemluvě o takových parodiích,
jako je takzvaná Satanská Bible.Zatímco k práci s Necronomiconem
je třeba dlouhých studií černé magie, s pomocí Knihy Eibon může i
naprostý laik nahlédnout do nejstrašnějších zákoutí jsoucnosti. V tom
tkví její nebezpečí. Ve své příšerné nevědomosti jsem si zahrával
s démony a poznával to, co je všem smrtelníkům přísně
zapovězené.
Nezapírám, že ze začátku jsem se snažil proniknout do hlubin magie
z pohnutek čistě lidských.Jak jsem byl bláhový, domnívaje se, že i
ten nejsilnější lidský pocit by mohl být souměřitelný s čirou extází,
jakou mohou člověku poskytnout pouze Oni.Jak jsem byl naivní, srovnávaje
půvaby pozemské dívky Marty s éterickou dokonalostí bohyně zášti, již
prameny starší než lidstvo samo nazývají
Klagghda. Přišel
jsem k té knize velmi snadno, i když teď už pochybuji, že to byla
náhoda.Při svém rodopisném pátrání jsem si v úmrtní knize obce
Biskupitz z roku 1709 všiml
u jednoho z údajů latinské poznámky, která přeložena
zněla:“Pozůstalost tohoto upsance ďábla měla být spálena, avšak když ani
po několikadenním uložení v plamenech naprosto nebyla poškozena,
zakopali jsme ji na odlehlém místě.“ To bylo velmi nepřesné určení, ale o
několik listů dál byl vložen kus papíru s mapkou! Zřejmě někdo jiný
nechtěl, aby dědictví po muži, o kterém jsem se později dozvěděl, že měl
skutečně pověst černokněžníka, bylo navždy ztraceno.
Za takovou dobu se sice
orientační body v krajině podstatně změnily, ale přesto jsem po
několika hodinách ono odlehlé místo našel.A co víc, věci, které odolaly
ohni nepoškodil ani
třistaletý zub času! V shnilých troskách dávno rozpadlé bedny,
která zřejmě k dědictví nepatřila, leželo několik netknutých, jen
dost zašpiněných předmětů, v nichž jsem rychle rozpoznal několik
podivných přívěsků, jeden kovový výtvor, připomínající deformovanou
sedmicípou hvězdu, který snad kdysi visel někde na zdi a jediný byl pokrytý sazemi
a zejména jakási kniha.Když jsem vyškrábal hlínu z vytlačeného nápisu
na ztvrdlou kůží pokrytých deskách, přečetl jsem ozdobný, kroutící se
nápis Eibon.
Otevřel
jsem je a spatřil jsem množství neznámých znaků na zažloutlých
listech.Žádný z nich mi nic neříkal,i když bylo jasné, že je to
nějaký druh písma.Napadlo mě, že asi půjde o některý
z alchymistických spisů, jež v té době patřily mezi libri
prohibiti , aspoň na katolickém
venkově. Samozřejmě jsem se snažil o
knize dozvědět víc, avšak vodítkem mi byl jen nadpis Eibon, jediný údaj
v celé knize, zapsaný latinkou. Na základě tohoto slova se mi
nepodařilo zjistit nic.Proto jsem dlouho bezvýsledně chodil
s knihou za jazykovědci, až mi jeden z nich řekl, že
je to enochština, starý arabský jazyk, který ale on bohužel číst neumí.Což
mi stačilo. S velkými obtížemi jsem si opatřil enochsko-arabský slovník a
s menšími slovník arabsko-anglický, protože neexistovalo dílo, které
by překládalo téměř zapomenutou enochštinu do mého mateřského jazyka.Pro
anglicko-český slovník jsem sáhl do police a jal jsem se
překládat.Neodvážím se citovat jediné slovo.Každý z řádků obsahoval
více hrůzy, než je přítomno v myslích celého, tak nevědomého
lidstva.A po několika přeložených stranách jsem již nemohl
ustoupit.Nikdo by o tom nedokázal vědět a přitom žít bez
toho.
Brzy jsem začal praktikovat rituály, v Knize Eibon tak jasně
popsané.V plném soustředění na posvátný heptakl jsem opakoval formulku
“GDHUHN UBD NYOGHTA GSTLUD`EN GEB`L-EEH“, konajíce přitom jistý pohyb
rukou, až se místnost začala naplňovat čímsi, co bych popsal jako
„rudofialová mlha“.Chovala se ovšem velmi podivně, od všech tvarů
v místnosti, i mě, se držela ve vzdálenosti asi pěti centimetrů a
všem pohybům se okamžitě přizpůsobovala, zachovávajíce přitom stále stejný
odstup.I když neměla žádnou pevnou část, která by se mohla chvět, neustále
vydávala velmi hluboký zvuk, těsně nad hranicí slyšitelnosti, který
vyplňoval místnost jako mormorický hlas
Inferna. Pochybuji, že by moderní fyzika dokázala vysvětlit
způsob naší komunikace.V duchu mi vyvstávaly otázky – a najednou jsem znal
odpovědi. Nepoužíval jsem ani jeden z dosud známých smyslů a přesto
jsem se té noci dozvěděl mnoho o Prastarých a tom, co bylo lidstvu
skryto.Až teď si uvědomuji, že to stále bylo velmi, velmi málo. Jen na
jeden druh dotazů mi Nyoghta tvrdošíjně odmítal odpovídat.Všemožně jsem se
snažil dozvědět něco o heslu partulů, neuspěl jsem
však. Jak praví Borellus: „Pravé zvířecí soli možno
připraviti a uchovati tak, že důvtipný muž takto celou Archu Noemovu ve
své studovně podržuje, krásnou podobu zvířete jakéhokoliv i člověka
z jeho popele podle své libosti vyvolává, kteréhož je pak pánem
bezvýhradným i vlastníkem.“
Necronomicon i jiné méně známé spisy pak toto umění rozvíjí,
kniha Eibon však obsahuje jednu velkou výhodu- tehdy jsem to za ni ještě
považoval.Zatímco uvedeným způsobem je možné vyvolat pouze to, co již
jednou bylo stvořeno přírodou, metodou partulů je možno vytvořit
zcela novou entitu tak, že si původce zvolí požadované vlastnosti.Tyto
potom ve formě partulů patřičným způsobem změní na bytost
samotnou.Pokud ovšem zná heslo pro tvorbu partulů. A to mi Nyoghta
nechtěl prozradit.
Postupem času jsem se stále častěji zaobíral myšlenkou vytvořit
vlastní bytost, tvora neexistujícího druhu, dokonalejšího než vše, co tato
planeta dosud zrodila.Stále více času jsem trávil nad stranami Knihy Eibon
v naději, že objevím ono tajuplné heslo.Jenže čím déle jsem prohlížel
listy, tím více jsem si uvědomoval, že řešení musím hledat jinde.Ptal jsem
se desítek různých stvoření, z nichž kterékoliv by mohlo vyvolat
šílenství v každém, kdo by je zahlédl byť jen koutkem oka. Zkusil
jsem mnoho formulek z té knihy, i když ani já jsem se neodvažoval
vyslovit ty nejstrašnější – ty, které přivolávaly Prastaré.I já ve své
neznalosti Temnot jsem se bál pomyšlení, že bych mohl stanout před samým
velikým Yog-Sothothem.
Tajemství mi stále odolávalo a já jsem se pomalu odhodlával provést
rituál Me`rthisgaah, jímž je možno za příznivých podmínek
přivolat Nyarlatothepa, relativně nejmírumilovnějšího
z Prastarých.Byl jsem si vědom, že přitom mohu snadno ztratit
život.Tehdy pro mě však znamenal jen málo.Toužil jsem již jen po Moci a
Vědění.
Pak se však jako záchrana půl minuty před dvanáctou stalo něco, co
mě ušetřilo setkání s plíživým poslem Prastarých.Po pečlivém zkoumání
předsádky knihy Unaussprechlichen Kulten jsem našel tužkou slabě
poznamenánu jakousi větičku či formulku, desítkami rukou a stovkami let
téměř úplně vymazanou, zřejmě také v enochském
jazyce.
Odhodlal jsem se ji vyzkoušet.Bylo to dost nebezpečné, mohl jsem
tím přivolat cokoli od větru po nejmocnější bytosti Universa.Ale přesto
jsem to udělal. Jako obvykle jsem použil heptakl, obecné to znamení
Temnot.Přes půl hodiny jsem soustředěně zíral do plamenů v jeho
rozích a šeptal přitom onu téměř nevyslovitelnou větu.Jen občas jsem si
uvědomil vlastní přítomnost, po
většinu času se můj duch v podivných rytmech svíjel
v plamenech černých svící.Nepřestával jsem, věděl jsem, že se musí
něco stát. Ani v ně nemusíte věřit.Stačí jim otevřít svou mysl.Oni
přijdou.
Konečně se začalo něco dít.Opět se objevila mlha, ta se však za
chvíli začala zhušťovat v místě asi dva metry přede mnou.Postupně se
před mými zraky zformovalo cosi houbovitého.Nebyl bych ovšem ochoten
přísahat, že to nemělo spíše tvar lebky.Mělo to tak zlověstnou barvu, že
by mohla klidně vystřídat černou v jejím statutu barvy smuteční.Jenže
to by v našem světě musela existovat. Povrch toho byl stále rozmlžený
a tak už to zůstalo.
„Kdo jsi“, zeptal jsem se.Nelidským, syčivým hlasem, který
vyvolával mrazení, to odpovědělo:
„Ningizhidda“. Ningizhidda, ztělesněná zlomyslnost, jedno z
mála stvoření Temnot, která k svému životu potřebují
potravu. Ningizhidda se živí slzami. A hladem
rozhodně neumírá. Ani sám Tsathoggua, nejstrašnější z bytostí
dosud mnou vyvolaných, jehož odporný dech jsem ještě cítil na své tváři a
jehož pařáty se mi jen s velkým štěstím před necelým týdnem nezaryly
do krku, ve mně nevzbuzoval strach, jaký jsem cítil teď.Snad to byl strach
z toho, co se dozvím, možná z toho, že se nic nedozvím.Ale
postupně jsem se osměloval.Nevím, jakým jazykem jsme spolu vlastně
komunikovali, ale v tomto případě to skutečně byla verbální
komunikace.A po velmi dlouhém rozhovoru mi Ningizhidda odpověděl! Konečně
jsem znal tu větu, pro kterou se nevedly války jen proto, že všichni
zasvěcení byli dost moudří, aby nevyzradili její existenci. Již dávno ji
pohltila strmá propast času a právě já měl být tím, kdo oživí dávno
zapomenuté tajemství.Učinil jsem další významný krok
k Moci.
Následujících několik dní jsem neustále přemýšlel o tom, co
stvořím.Rozhodoval jsem se, co to bude a jaké to bude mít vlastnosti.Hodně
času jsem věnoval výběru jména, i když to byla celkem bezvýznamná
záležitost.Bude to Cthugga, což je staroarabské slovo, znamenající
Zplozenec.Cítil jsem se jako otec, jehož dítě se má co nevidět
narodit.Bude to obrovské dítě.Čekal jsem na
úplněk.
V mezidobí jsem konal přípravy pro svůj pokus.Několik
kilometrů za městem jsem našel ideální místo.Byla to loučka, porostlá
vysokou travou, o jejíž liduprázdnosti, nezbytném předpokladu úspěchu,
jsem se dobře ujistil. Poněkud jsem ji musel vyklidit, protože
v rituálně vypjaté chvíli by pohled na pohozenou pneumatiku mohl
přivodit ztrátu soustředění. Asi doprostřed jsem nanosil kupku kamenů a
rozestavil je, jak jinak, do tvaru heptaklu.Oheň jsem ovšem použít nemohl,
nechtěl jsem na sebe zbytečně upozorňovat.Myslím ale, že to na výsledek
nemělo vliv, oheň a jiné artefakty většinou slouží jen k vytvoření
vhodné magické atmosféry. Když
nastal tak netrpělivě očekávaný úplněk, odebral jsem se se svými
vědomostmi, odhodláním a stříbrnou miskou na onu loučku.Začal jsem krátce
před jedenáctou hodinou večerní.Poklekl jsem doprostřed obrazce a obrácen
tváří k Měsíci jsem pronesl onu větu, již prozradil Ningizhidda,
nejtajnější ze všech lidských poznatků, větu partulů. Už při
prvních slovech hvězdy znásobily svou zář, jakoby i je zajímal děj, jehož
jsem byl původcem. Jako už tolikrát se objevila mlha, průvodní znamení
snad všech úkazů Temnot v našem světě.Zdálo se mi, že mě sleduje celý
vesmír.Troufám si tvrdit, že v historii lidstva nežilo více než
padesát lidí, kteří by dělali to, co já teď a v posledních desítkách
let jsem byl zřejmě jediný.Hlas se mi třásl trémou a vyřkl jsem první
závaznou větu: „Cthuggo, poslouchej vždy mých rozkazů a pamatuj, že já
jsem tvůj jediný pán“…“Cthuggo, nechť je tvůj vzhled vzhledem, který budí
strach nejen v malých dětech a za bezměsíčných nocí“…“Cthuggo, nechť
je tvoje síla větší, než síla všech tvorů z rukou
Přírody“…“Cthuggo,…………Po každé větě jsem pokaždé znovu vyslovil heslo
partulů.A vždy, když doznělo jeho poslední slovo, z nicoty se vyloupl
černolesklý krystal a s cinknutím dopadl na misku.Ne méně než
osmdesátkrát jsem jej vyslovil, v právě tolika krystalech se odrážel
studený svit měsíce a když jsem skončil, bylo před půlnocí.Byl jsem napjat
na nejvyšší míru a mé srdce tlouklo tak rychle, jako v těch nejdivočejších snech.A
až uběhlo několik předlouhých
minut, zazněl první úder
z dvanácti a já vykřikl vstříc planetě Yuggoth :
„Staň se!!!“ Krystaly na misce se počaly rozpouštět a propadat
do prázdna.A když zmizela poslední částečka, nastalo něco, co by mohlo být
důstojným následkem odpálení menší nálože.Nepočítal jsem
s tím.Odmrštilo mě to na vzdálenost čtyřiceti kroků a narazil jsem
temenem na velký plochý kámen.Ale ještě než jsem zemřel, stihl jsem
spatřit svůj výtvor.Cthugga byl skutečně příšerný a přitom tak
impozantní!Pohnul svou obrovitostí desetipatrového domu a poprvé ve svém
životě zařval. A
teď jsem tady.Vím, že tu budu navždy, nebo alespoň do zániku vesmíru.. To
je trest za můj zájem o zapovězené.Ve věčnosti, nekonečnu a v nicotě,
odkud přišel Cthugga.Pochopitelně, že je zde jen můj duch.Není tu prostor
ani čas, jen Nic a nekonečná nuda.Nevím, kolik uběhlo času na Zemi, jestli
pár vteřin, nebo tisíce let.Ale snad ještě není
pozdě. A
tak volám z hlubin bezživotí a doufám, že mě nějaká senzitivní duše
uslyší.Musíte zničit Cthuggu, nebo bude ničit on a zničí všechno.Bude to
hodně těžké.Když jsem ho tvořil, udělal jsem jednu chybu .Zapomněl jsem
mu dát partul
smrtelnosti. |
Názory čtenářů: |
19.01.2003 | StvN |
Neni to špatný, ale neni to ani dost
skutečný. Je to jako z jinýho světa, myšlenka, že si dokážeš "vykouzlit"
něco silnější, staršidelnějšího, jak říkáš ty - tvora neexistujícího
druhu, dokonalejšího než vše, co tato planeta dosud zrodila - je docela
naivní, protože to bys musel znát všechny vlastnosti všech tvorů a musel
bys mít mezepřekračujícíc fantasii, protože ten tvor by byl jejím obrazem,
pokud se nemýlým, a lidé jsou nedokonalí, vždycky by mu něco podstatnýho
chybělo. Nejsi bůh. |
19.01.2003 | katugiro |
mě tenhle žánr moc nebaví, takže jen malá
poznámka - nevím, jestli ses někdy setkal s arabštinou, ale můžu Ti říct
že při překladu do ní, zároveň z ní do angličtiny a opět pomocí slovníku
(!) do rodného jazyka by asi jakýkoliv z původních řádků "obsahoval více
hrůzy, než je přítomno v myslích celého, tak nevědomého lidstva"... :)
|
21.01.2003 | Cthugha |
Nojo, to s tím jazykem je fakticky dost slabá
stránka. Jen jsem nevěděl, jak vysvětlit, že jsem cirou nahodou dokonale
obeznámen se zapomenutým arabským jazykem...:o))) |
28.04.2003 | Cthulhu |
No, opravdu to není vůbec špatné, ale zdá se
mi, že necháváš maličko víc než jen trochu inspirovat Lovecraftem (i když
já mám co říkat :-) Čerpáš z něj do té míry, že zapomínáš na kulisy. Ty by
měly české - takhle by se celá ta věc snad mohla odehrát v záhadami
opředeném Arkhamu, ale ne tady u nás na začátku 21.století. Asi bych u
této povídky volil modernější styl vyprávění... Ale to by na druhou stranu
zničilo atmosféru, která je fakticky skvělá. Ne dokonalá, ale alespoň
neuráží Mistrův odkaz. Podívám se ještě na pár dalších tvých povídek
(nevím jestli dneska) a uvidím, jestli vysokou laťku udržíš nebo
ne. |
Přidat vlastní názor - kritiku | ||
| ||
s
tipem soukromě
autorovi vážná
kritika |