Zplozenec

Možná byste ji také sehnali.Ten můj exemplář určitě ještě existuje, ale radši to ani nezkoušejte.Mohla by s vámi udělat to, co udělala se mnou.A vy byste se stali jen Jejich dalším nástrojem.Raději se zkuste dopátrat Pnakotických rukopisů nebo knihy Unaussprechlichen Kulten a doufejte, že se vám to podaří, dokud něco zbude ze světa, jak ho známe.Vím bezpečně, že je vlastní hrabě Ferenczy, ale ten se prý na svém hradě vysoko v rumunských horách chová k hostům značně neuctivě.Jiná možnost mě však nenapadá.

   Kniha Eibon. Esence vší blasfémie, v jejímž stínu bledne temnota Necronomiconu šíleného Abdula Alhazreda, ani nemluvě o takových parodiích, jako je takzvaná Satanská Bible.Zatímco k práci s Necronomiconem je třeba dlouhých studií černé magie, s pomocí Knihy Eibon může i naprostý laik nahlédnout do nejstrašnějších zákoutí jsoucnosti. V tom tkví její nebezpečí. Ve své příšerné nevědomosti jsem si zahrával s démony a poznával to, co je všem smrtelníkům přísně zapovězené.

   Nezapírám, že ze začátku jsem se snažil proniknout do hlubin magie z pohnutek čistě lidských.Jak jsem byl bláhový, domnívaje se, že i ten nejsilnější lidský pocit by mohl být souměřitelný s čirou extází, jakou mohou člověku poskytnout pouze Oni.Jak jsem byl naivní, srovnávaje půvaby pozemské dívky Marty s éterickou dokonalostí bohyně zášti, již prameny starší než lidstvo samo nazývají Klagghda.

   Přišel jsem k té knize velmi snadno, i když teď už pochybuji, že to byla náhoda.Při svém rodopisném pátrání jsem si v úmrtní knize obce Biskupitz z roku 1709 všiml  u jednoho z údajů latinské poznámky, která přeložena zněla:“Pozůstalost tohoto upsance ďábla měla být spálena, avšak když ani po několikadenním uložení v plamenech naprosto nebyla poškozena, zakopali jsme ji na odlehlém místě.“ To bylo velmi nepřesné určení, ale o několik listů dál byl vložen kus papíru s mapkou! Zřejmě někdo jiný nechtěl, aby dědictví po muži, o kterém jsem se později dozvěděl, že měl skutečně pověst černokněžníka, bylo navždy ztraceno.

   Za takovou dobu se sice orientační body v krajině podstatně změnily, ale přesto jsem po několika hodinách ono odlehlé místo našel.A co víc, věci, které odolaly ohni nepoškodil ani  třistaletý zub času! V shnilých troskách dávno rozpadlé bedny, která zřejmě k dědictví nepatřila, leželo několik netknutých, jen dost zašpiněných předmětů, v nichž jsem rychle rozpoznal několik podivných přívěsků, jeden kovový výtvor, připomínající deformovanou sedmicípou hvězdu, který snad kdysi visel někde  na zdi a jediný byl pokrytý sazemi a zejména jakási kniha.Když jsem vyškrábal hlínu z vytlačeného nápisu na ztvrdlou kůží pokrytých deskách, přečetl jsem ozdobný, kroutící se nápis Eibon. Otevřel jsem je a spatřil jsem množství neznámých znaků na zažloutlých listech.Žádný z nich mi nic neříkal,i když bylo jasné, že je to nějaký druh písma.Napadlo mě, že asi půjde o některý z alchymistických spisů, jež v té době patřily mezi libri prohibiti , aspoň na katolickém venkově.

   Samozřejmě jsem se snažil o knize dozvědět víc, avšak vodítkem mi byl jen nadpis Eibon, jediný údaj v celé knize, zapsaný latinkou. Na základě tohoto slova se mi nepodařilo zjistit nic.Proto jsem dlouho bezvýsledně chodil s knihou za jazykovědci, až mi jeden z nich řekl, že je to enochština, starý arabský jazyk, který ale on bohužel číst neumí.Což mi stačilo. S velkými obtížemi jsem si opatřil enochsko-arabský slovník a s menšími slovník arabsko-anglický, protože neexistovalo dílo, které by překládalo téměř zapomenutou enochštinu do mého mateřského jazyka.Pro anglicko-český slovník jsem sáhl do police a jal jsem se překládat.Neodvážím se citovat jediné slovo.Každý z řádků obsahoval více hrůzy, než je přítomno v myslích celého, tak nevědomého lidstva.A po několika přeložených stranách jsem již nemohl ustoupit.Nikdo by o tom nedokázal vědět a přitom žít bez toho.

   Brzy jsem začal praktikovat rituály, v Knize Eibon tak jasně popsané.V plném soustředění na posvátný heptakl jsem opakoval formulku “GDHUHN UBD NYOGHTA GSTLUD`EN GEB`L-EEH“, konajíce přitom jistý pohyb rukou, až se místnost začala naplňovat čímsi, co bych popsal jako „rudofialová mlha“.Chovala se ovšem velmi podivně, od všech tvarů v místnosti, i mě, se držela ve vzdálenosti asi pěti centimetrů a všem pohybům se okamžitě přizpůsobovala, zachovávajíce přitom stále stejný odstup.I když neměla žádnou pevnou část, která by se mohla chvět, neustále vydávala velmi hluboký zvuk, těsně nad hranicí slyšitelnosti, který vyplňoval místnost jako mormorický hlas Inferna.

Pochybuji, že by moderní fyzika dokázala vysvětlit způsob naší komunikace.V duchu mi vyvstávaly otázky – a najednou jsem znal odpovědi. Nepoužíval jsem ani jeden z dosud známých smyslů a přesto jsem se té noci dozvěděl mnoho o Prastarých a tom, co bylo lidstvu skryto.Až teď si uvědomuji, že to stále bylo velmi, velmi málo. Jen na jeden druh dotazů mi Nyoghta tvrdošíjně odmítal odpovídat.Všemožně jsem se snažil dozvědět něco o heslu partulů, neuspěl jsem však.

Jak praví Borellus: „Pravé zvířecí soli možno připraviti a uchovati tak, že důvtipný muž takto celou Archu Noemovu ve své studovně podržuje, krásnou podobu zvířete jakéhokoliv i člověka z jeho popele podle své libosti vyvolává, kteréhož je pak pánem bezvýhradným i vlastníkem.“  Necronomicon i jiné méně známé spisy pak toto umění rozvíjí, kniha Eibon však obsahuje jednu velkou výhodu- tehdy jsem to za ni ještě považoval.Zatímco uvedeným způsobem je možné vyvolat pouze to, co již jednou bylo stvořeno přírodou, metodou  partulů je možno vytvořit zcela novou entitu tak, že si původce zvolí požadované vlastnosti.Tyto potom ve formě partulů patřičným způsobem změní na bytost samotnou.Pokud ovšem zná heslo pro tvorbu partulů. A to mi Nyoghta nechtěl prozradit.

   Postupem času jsem se stále častěji zaobíral myšlenkou vytvořit vlastní bytost, tvora neexistujícího druhu, dokonalejšího než vše, co tato planeta dosud zrodila.Stále více času jsem trávil nad stranami Knihy Eibon v naději, že objevím ono tajuplné heslo.Jenže čím déle jsem prohlížel listy, tím více jsem si uvědomoval, že řešení musím hledat jinde.Ptal jsem se desítek různých stvoření, z nichž kterékoliv by mohlo vyvolat šílenství v každém, kdo by je zahlédl byť jen koutkem oka. Zkusil jsem mnoho formulek z té knihy, i když ani já jsem se neodvažoval vyslovit ty nejstrašnější – ty, které přivolávaly Prastaré.I já ve své neznalosti Temnot jsem se bál pomyšlení, že bych mohl stanout před samým velikým Yog-Sothothem.

   Tajemství mi stále odolávalo a já jsem se pomalu odhodlával provést rituál Me`rthisgaah, jímž je možno za příznivých podmínek přivolat Nyarlatothepa, relativně nejmírumilovnějšího z Prastarých.Byl jsem si vědom, že přitom mohu snadno ztratit život.Tehdy pro mě však znamenal jen málo.Toužil jsem již jen po Moci a Vědění.

   Pak se však jako záchrana půl minuty před dvanáctou stalo něco, co mě ušetřilo setkání s plíživým poslem Prastarých.Po pečlivém zkoumání předsádky knihy Unaussprechlichen Kulten jsem našel tužkou slabě poznamenánu jakousi větičku či formulku, desítkami rukou a stovkami let téměř úplně vymazanou, zřejmě také v enochském jazyce.

   Odhodlal jsem se ji vyzkoušet.Bylo to dost nebezpečné, mohl jsem tím přivolat cokoli od větru po nejmocnější bytosti Universa.Ale přesto jsem to udělal. Jako obvykle jsem použil heptakl, obecné to znamení Temnot.Přes půl hodiny jsem soustředěně zíral do plamenů v jeho rozích a šeptal přitom onu téměř nevyslovitelnou větu.Jen občas jsem si uvědomil vlastní přítomnost, po  většinu času se můj duch v podivných rytmech svíjel v plamenech černých svící.Nepřestával jsem, věděl jsem, že se musí něco stát. Ani v ně nemusíte věřit.Stačí jim otevřít svou mysl.Oni přijdou.

   Konečně se začalo něco dít.Opět se objevila mlha, ta se však za chvíli začala zhušťovat v místě asi dva metry přede mnou.Postupně se před mými zraky zformovalo cosi houbovitého.Nebyl bych ovšem ochoten přísahat, že to nemělo spíše tvar lebky.Mělo to tak zlověstnou barvu, že by mohla klidně vystřídat černou v jejím statutu barvy smuteční.Jenže to by v našem světě musela existovat. Povrch toho byl stále rozmlžený a tak už to zůstalo.

   „Kdo jsi“, zeptal jsem se.Nelidským, syčivým hlasem, který vyvolával mrazení, to odpovědělo: „Ningizhidda“.

Ningizhidda, ztělesněná zlomyslnost, jedno z  mála stvoření Temnot, která k svému  životu potřebují potravu.  Ningizhidda  se živí slzami. A hladem rozhodně neumírá.

Ani sám Tsathoggua, nejstrašnější z bytostí dosud mnou vyvolaných, jehož odporný dech jsem ještě cítil na své tváři a jehož pařáty se mi jen s velkým štěstím před necelým týdnem nezaryly do krku, ve mně nevzbuzoval strach, jaký jsem cítil teď.Snad to byl strach z toho, co se dozvím, možná z toho, že se nic nedozvím.Ale postupně jsem se osměloval.Nevím, jakým jazykem jsme spolu vlastně komunikovali, ale v tomto případě to skutečně byla verbální komunikace.A po velmi dlouhém rozhovoru mi Ningizhidda odpověděl! Konečně jsem znal tu větu, pro kterou se nevedly války jen proto, že všichni zasvěcení byli dost moudří, aby nevyzradili její existenci. Již dávno ji pohltila strmá propast času  a právě já měl být tím, kdo oživí dávno zapomenuté tajemství.Učinil jsem další významný krok k Moci.

   Následujících několik dní jsem neustále přemýšlel o tom, co stvořím.Rozhodoval jsem se, co to bude a jaké to bude mít vlastnosti.Hodně času jsem věnoval výběru jména, i když to byla celkem bezvýznamná záležitost.Bude to Cthugga, což je staroarabské slovo, znamenající Zplozenec.Cítil jsem se jako otec, jehož dítě se má co nevidět narodit.Bude to obrovské dítě.Čekal jsem na úplněk.

   V mezidobí jsem konal přípravy pro svůj pokus.Několik kilometrů za městem jsem našel ideální místo.Byla to loučka, porostlá vysokou travou, o jejíž liduprázdnosti, nezbytném předpokladu úspěchu, jsem se dobře ujistil. Poněkud jsem ji musel vyklidit, protože v rituálně vypjaté chvíli by pohled na pohozenou pneumatiku mohl přivodit ztrátu soustředění. Asi doprostřed jsem nanosil kupku kamenů a rozestavil je, jak jinak, do tvaru heptaklu.Oheň jsem ovšem použít nemohl, nechtěl jsem na sebe zbytečně upozorňovat.Myslím ale, že to na výsledek nemělo vliv, oheň a jiné artefakty většinou slouží jen k vytvoření vhodné magické atmosféry.

  Když nastal tak netrpělivě očekávaný úplněk, odebral jsem se se svými vědomostmi, odhodláním a stříbrnou miskou na onu loučku.Začal jsem krátce před jedenáctou hodinou večerní.Poklekl jsem doprostřed obrazce a obrácen tváří k Měsíci jsem pronesl onu větu, již prozradil Ningizhidda, nejtajnější ze všech lidských poznatků, větu partulů. Už při prvních slovech hvězdy znásobily svou zář, jakoby i je zajímal děj, jehož jsem byl původcem. Jako už tolikrát se objevila mlha, průvodní znamení snad všech úkazů Temnot v našem světě.Zdálo se mi, že mě sleduje celý vesmír.Troufám si tvrdit, že v historii lidstva nežilo více než padesát lidí, kteří by dělali to, co já teď a v posledních desítkách let jsem byl zřejmě jediný.Hlas se mi třásl trémou a vyřkl jsem první závaznou větu: „Cthuggo, poslouchej vždy mých rozkazů a pamatuj, že já jsem tvůj jediný pán“…“Cthuggo, nechť je tvůj vzhled vzhledem, který budí strach nejen v malých dětech a za bezměsíčných nocí“…“Cthuggo, nechť je tvoje síla větší, než síla všech tvorů z rukou Přírody“…“Cthuggo,…………Po každé větě jsem pokaždé znovu vyslovil heslo partulů.A vždy, když doznělo jeho poslední slovo, z nicoty se vyloupl černolesklý krystal a s cinknutím dopadl na misku.Ne méně než osmdesátkrát jsem jej vyslovil, v právě tolika krystalech se odrážel studený svit měsíce a když jsem skončil, bylo před půlnocí.Byl jsem napjat na nejvyšší míru a mé srdce tlouklo tak rychle, jako  v těch nejdivočejších snech.A až  uběhlo několik předlouhých minut,  zazněl první úder z dvanácti a já vykřikl vstříc planetě Yuggoth :

„Staň se!!!“

Krystaly na misce se počaly rozpouštět a propadat do prázdna.A když zmizela poslední částečka, nastalo něco, co by mohlo být důstojným následkem odpálení menší nálože.Nepočítal jsem s tím.Odmrštilo mě to na vzdálenost čtyřiceti kroků a narazil jsem temenem na velký plochý kámen.Ale ještě než jsem zemřel, stihl jsem spatřit svůj výtvor.Cthugga byl skutečně příšerný a přitom tak impozantní!Pohnul svou obrovitostí desetipatrového domu a poprvé ve svém životě zařval.

A teď jsem tady.Vím, že tu budu navždy, nebo alespoň do zániku vesmíru.. To je trest za můj zájem o zapovězené.Ve věčnosti, nekonečnu a v nicotě, odkud přišel Cthugga.Pochopitelně, že je zde jen můj duch.Není tu prostor ani čas, jen Nic a nekonečná nuda.Nevím, kolik uběhlo času na Zemi, jestli pár vteřin, nebo tisíce let.Ale snad ještě není pozdě.

A tak volám z hlubin bezživotí a doufám, že mě nějaká senzitivní duše uslyší.Musíte zničit Cthuggu, nebo bude ničit on a zničí všechno.Bude to hodně těžké.Když jsem ho tvořil, udělal jsem jednu chybu .Zapomněl jsem mu dát partul smrtelnosti.